Vltava - červen 2003

 

  Abych na úvod vysvětlil, oč vlastně šlo, tak se jednalo o splutí Vltavy s nějakýma právníkama a pár dalšíma lidma, který zná Hanička bůhví odkud. Aby se mi pohodlněji psalo, budu používat jejich jména či přezdívky, ač asi nebudete vědět, o koho jde.

  Původně jsem se této akce vůbec neměl zúčastnit, ale protože ta jejich partička měla sudý počet členů (což uznejte je hloupé, pokud se má jet v lodi po dvou) konkrétně 8 a potřebovali devátého, si na mě Hanička, po dlouhém výběru vzpomněla a pozvala mě. Nejdřív jsem odmítl, protože jsem měl v daný termín zkoušku, ale nakonec jsem se jí rozhodl odložit, což se mi nakonec podařilo až v poledne v den odjezdu. Také mi byla slíbena mladá perspektivní háček, ale až na místě jsem pochopil, že to byl povedený žert, protože jsem tam byl daleko nejmladší a považte i Hanička byla zhruba o pět let mladší než ostatní a to je co říct.

 

Den první, úterý:  Plzeň - Vyšší Brod

 

  Začátek opravdu stál za to. Vyjíždělo se z Vyššího Brodu, kam jsme se dostali někdy kolem úterní půlnoci Vojtovým autem. Po chvilkovém prohledávání neosvětleného kempu jsme partičku našli u výčepu, a tak jsem věděl, že to bude dobrá akce. Dal jsem si pivo a seznámil se se zbytkem spoluplujících, tedy s Havlíkem (mimochodem bratránek Šárky a Milči), Zuzkou, Honzou, Katkou a Ivčou a poslouchal Honzovu kytarovou produkci. Po krátkém přepočítání účastníků jsem zjistil, že je nás dohromady osm a tedy že nám stejně jeden chybí J.

  Hospoda začala zavírat a k našemu stolu se přizpívali dva chlápkové, jeden hromotluk a jeden magor (viz pozdější zkušenost), a chtěli po našem umělci zahrát Gotta. Ten celkem zdvořile odmítl a na další žádost odpověděl, že takový sračky prostě nehraje. A už to bylo. Magor ho vzal za vlasy a zvednul z lavice. Honza si to nenechal líbit, jednu mu vrazil a kdyby mezi ně nevstoupilo pár dalších lidí, byl by to pěknej pěstní souboj. Po krátkém vášnivém vysvětlování se situace trochu uklidnila a my jsme se odebrali do stanů.

  Ještě než jsme se uložili ke spaní, přihnal se hromotluk s magorem a ten kopnul Honzu do břicha a vše začalo znova. Tak nějak jsme je drželi od sebe a domlouvali hromotlukovi, se kterým se dalo přece jen mluvit, aby si svýho kámoše zchladil. Všechno skončilo tím, že nám magor dal hodinu na to, abychom se sbalili a vypadli. Neměli jsme náladu čekat, s čím se za hodinu vytasí, a přesunuli jsme se asi o dvacet metrů dál (bojovnější jedinci navrhovali ho zmlátit a odtáhnout někam pod stromy, ale to myslim nebyl dobrý nápad). Asi za dvacet minut tady byli naši „přátelé“ znova, ale to už našli jenom mě, Hanička a Vojtu, protože jsme zrovna stáli před naším stanem. Takže zatímco ostatní už byli zalezlí ve svých stanech, my jsme se radši ještě jednou posunuli do stáda stanů kousek dál a rychle zalezli dovnitř. Po chvilce kolem procházel magor a jelikož nebyl schopen mezi tolika stany najít ty naše, vyřval svůj výlev na celej kemp a odtáhnul. Za chvilku se nám podařilo usnout a jak ráno svým typickým způsobem podotkl Vojta: „Potkal jsem ho u hospody a ten si nepamatuje ani ťuk“

 

Den druhý, středa: Vyšší Brod - Rožmberk

 

  Ráno, spíš teda dopoledne, takže kolem půl jedný jsme nasedli na vodu. Ještě před tím jsme pozorovali ranní nástup asi patnácti mexikánců, kteří neváhali ani koordinovaně naskákat do popelnice. Jel jsem s Haničkou a po pár máchnutích jsme konstatovali, že jsme nějak moc nestabilní. „Je to ňáký rozbitý“ poznamenala Hanička. „Nevadí, tak namažem,“ a jak jsem řekl, tak udělal. Bohužel to byl poslední kladný počin mého rumu. Poté, co jsme přenesli první jez, nasedli a vjeli do proudu, se loďka opět rozhoupala a už jsme tam byli. Pochopitelně jsme neměli nic v lodi přivázané – na co taky, takže jsme byli rádi, že jsme pochytali konve a pádla. Ztráty: moje čepice a již zmiňovaný rum. Fatální ztráty hned na začátek nevěštily nic dobrého. Sotva jsem se trochu usušil, projela kolem loď dnem vzhůru, takže jsem se znova vrhl do vody a chytil ji.

  Byla to loď nějakých dvou Němek, který patřily k velký výpravě našich sousedů, kteří nám poskytli u Herbertova zajímavou podívanou. Na vysvětlenou je třeba říci, že to dřevo, po kterým se vždy sjíždělo, tam letos nebylo, takže se musel jez přenést. Protože pro samý Němce nebylo kam plivnout, v klidu jsme počkali, otevřeli lahváče a kochali se. Ohleduplnost k lodím je těmto lidem naprosto cizí, dobrý byl taky pohled na dívčiny jedoucí v džínách po kanadsku a ještě k tomu vystupující uprostřed řeky, o raftařích čtvrt hodiny poskakujících v raftu, než se jim podařilo jez sešoupnout, ani nemluvě.

  Naštěstí jsme tuhle partičku později už nespatřili, ale i tak byla řeka dost plná. Bohužel začalo pršet, pak přestalo a začlo lejt, takže jsme se uchýlili na něco teplýho ke Třem Veverkám. A od té doby jsme vynechali jen velmi málo podobných zastávek, ať už pršelo či nikoli. Navíc Vojta vezl v lodi basu piv, ferneta a co já vim, co ještě, takže za první tři dny jsem vypil sotva půl litru čistý vody. J

  V hospodě na kraji Rožmberka jsme málem naházeli do vody pár parchantů, kteří si hráli na debily a stříleli po sobě z kuličkovejch pistolí ba i do našich lodí. Přeci jen jsme se udrželi, takže jsme bez incidentu dorazili do kempu. Tam jsme se usadili v hospodě a protože po nás nikdo nechtěl zahrát Gotta, proběhl večer v klidu.

 

Den třetí, čtvrtek: Rožmberk – Branná

 

  Dopoledne jsme udělali výpravu na zámek a do města, při níž nás Hanička seznámila s místní historií. Vůbec nechápu, že ji tu diplomku neuznali. Sice nám první den tvrdila, že při plavbě po Ohři dorazili do Krumlova, ale takový detaily nejsou pro vodáky absolutně podstatné. V místní sámošce jsme udělali velkou tržbu, když nás šest utratilo dohromady asi 70kč (to v kempu v hospodě to bylo jiný) a vrátili se sbalit stany, protože už zase začínalo pršet.  

  S Haničkou, ač daleko nejmladší, jsme se vydávali za velký znalce Vltavy. Hanička byla spíš přes hospody, já zase věděl, že Branná je už za další zatáčkou. Cestou jsme potkávali spoustu banánů, naštěstí byli z Čech.

  Myslím, že bych mohl na tomto místě obrátit pozornost na Haničku, která jako háček velmi statečně snášela studené a vlhké počasí, ba i dokonce občas zapádlovala CO KECÁŠ!!! (bohužel si potom odřela kotník A KDY, TO SI NEPAMATUJU?!, takže už prostě nemohla tolik pádlovat), měla totiž neustále dobře namazáno, ale ty oči, už by si konečně mohla pořídit nový. Samozřejmě ona moc dobře ví, že jako zadák stejně všechno vidim, takže proč by měla něco hlásit…

  V Branný jsme si dali v restauraci oběd, zatímco Havlík tvořil asi hodinu na místní toaletě cosi opravdu velkého. Pak jsme si našli krásné místečko pod stromy, rozložili stany a dali siestu. Mě ovšem popadl neklid, takže jsem si lehl do spacáku pod borovici a k velkému úžasu ostatních se začal učit. Bylo mi stydno, ale co jsem měl dělat, když mě v pondělí čekala ta odložená zkouška. Nevim proč, ale Ivča se mě neustále vyptávala na kybernetiku. Honza zase, když se dozvěděl, že se učim něco o křivkách začal na svém těle širokými gesty naznačovat, které křivky se líbí jemu, takže i přes velkou snahu se soustředit, jsem stejně za chvilku začal házet po Haničce šišky (ale ona si začala). Mezitím se vrátila partička s doplněnou basou a pak jsme se přes brod vydali k Fíkovi.

  Proud na brodu byl docela silný, takže jsme se trochu obávali návratu. U Fíka se k nám připojili další dvě posádky: Tomáš (Tesák) s Renatou a Soboťák s Anetou, díky níž jsem přestal být benjamínkem výpravy. Hanička si šla objednat víno. Jakmile ji výčepák spatřil, zeptal se, jestli chce celou lahev. Hanička naoko dělala, jako že chce napřed vědět, co mají za víno, ale když uviděla, že je to v zelený flašce nezaváhala ani na chvilku. Zajímalo nás, jak asi bude zítra, ale přesto, že opodál kalil Jančařík, jsme se nic nedověděli.

  Při návratu jsme překvapivě v pohodě našli brod, a dokonce i všichni zdolali, ač jsme neomylně vyšlápli všechny díry v prostředkách betonových desek. Hanička zapomněla v hospodě nedopitou flašku vína… J - úmyslně.

 

Den čtvrtý, pátek: Branná – Český Krumlov

 

  Dopoledne jak jinak pršelo, a tak jsme zůstali ve stanech. Já jsem hrál karty s Haničkou a Anetou a protože nám prší brzo nepřišlo moc optimistický, naučil jsem holky cinkandu. První tři hry jasně vyzněly pro mě, takže jsem měl dobrý pocit, ale to jen do chvíle, kdy pochopily taktiku hry (kdo by to byl do nich řek) a od tý chvíle jsem si ani neškrt, takže jsem byl dvakrát rád, že přestávalo pršet a bylo třeba zajet do Vyššáku Soboťákovo autem pro Vojtovo auto a pak jedno nechat v Krumlově. Při té příležitosti někoho napadlo, že bychom mohli rovnou v Krumlově postavit stany, abychom nemuseli pospíchat kvůli místu (TO BYL MUJ NÁPAD – nikdo jinej tak chytrej a tak znalej Vltavy tam nebyl). Přišlo mi to jako dobrý nápad, ale že to bude přímo geniální krok (CO JINÝHO SI TAKY ODE MĚ ČEKAL?!), by mě ani ve snu nenapadlo. Postavili jsme čtyři stany tak, aby se mezi ně nikdo nevetřel a dali se tam postavit zbylý dva, a vrátili se do Branné. Po cestě do Krumlova poprvé vysvitlo sluníčko a my jsme, copak my, ale jmelí…! J. Při jedné zastávce, se nás nějaký nezasvěcenec ptal, kam jdeme malovat, protože dost z nás si vezlo jako příruční, téměř nepromokavé, jen občas se potící zavazadlo kyblík od primalexu.

  Před Krumlovem býval hezký probořený jez Barevná skála, loni tam byla široká retardéra no a letos tam byla retardéra s menším skokem na začátku, takže mě nad jezem poprvé opustil háček. Už jsem si vzpomněl, proč si toho z cesty moc nevybavuju. Vezl jsem totiž basu. Docela dost to cinklo, když jsem sjel ten skok, až mi spadla sedačka, takže jsem ke břehu řídil ze dna (lodi). Hlavně, že se nerozbily piva, protože to by ti asi ostatní rozbili hubu.

  Dopluli jsme do kempu a docenili jsme naši ranní fintu s postavením stanů. Byla tam plachta na plachtě a tam, kde jsme si mysleli, že se nikdo nevetře stáli tři stany. Naštěstí se tam podařilo ty naše dva zbývající stany ještě vmáčknout. Zopakoval jsem svůj kousek s učením, tentokrát ovšem ve stanu, takže jsem se i něco naučil i přes neustálou Haničky starostlivost, zda se moc nerozptyluji.

  Večer jsme se nekompromisně ujali vedení a zamířili do Rumyšky. Jenže ouha, v Krumlově byly zrovna Slavnosti Růže (jediný dva dny v roce), takže vstup do centra byl zpoplatněn. Vzali jsme to tedy kolem řeky, kde jsem vybral cestu, o které Hanička neustále tvrdila, že je slepá, až jsem znejistěl, protože pivuchtivý právníci začali být trochu netrpěliví a unavení (takový výlet). Samozřejmě jsem měl pravdu (náhoda je blbec), takže se lynčování nekonalo. Schody do Rumyšky jsme pro jistotu seběhli s Haničkou sami, kdyby náhodou bylo zavřeno, aby se zbytek příliš neunavil. Bylo zavřeno L (a letos to jinak nebude, jak jsme zjistili druhý den). Zamrzelo to dvojnásob, protože jsme Syky slíbili pohled s razítkem. Nedalo se nic dělat, zamířili jsme už s dost nervózní bandou právníků do Báby. Ta naštěstí nezklamala a právníkům se tam brzo velice zalíbilo. Havlík obdivoval vnitřní architekturu, Ivča zelňačku, kterou si prostě musela dát dvakrát, přičemž nám ostatním neustále ukazovala, co v ní je a jak je to dobrý. Honza našel zalíbení v česnečce, ve který stála lžíce, což vyvolalo spousty asociací, který bych u lidí tohoto věku ani nečekal (to já jsem to od nich čekala, to víte právníci). Rozjeli jsme soutěž o to, která posádka toho nejvíc vypije, přičemž pivo, víno a velkej panák byli po bodu. Řekl jsem si, že bychom se mohli ukázat a povzbuzoval Haničku do vína (zní to neuvěřitelně). Zpočátku jsme se drželi, ale rozhovory typu: „Zuzko, kolikátý máš pivo?“ „Druhý,“ „A kolik jich dáš?“ „Sedm,“ dávaly tušit, že to nebude vůbec lehký. Pak jsme rozjeli výměnu triček, která spočívala v tom, že člověk dal svoje triko sousedovy po pravici a dokud se mu jeho nevrátilo, zkoušel jak mu sluší ta ostatní. Řezali jsme se v jednom kuse, obzvláště upnutá trička háčků vypadala na našich vypracovaných hrudnících velkolepě. Jen nevím, proč všichni říkali, že vypadam, jako bych měl pod tím svetr, když ke mně zrovna doputoval velký výstřih. Když se každému vrátilo jeho tričko (myslim, že žádné už nebylo těsné), pokračovali jsme v chlastačce. Nakonec jsme s Haničkou obsadili krásné třetí místo, kdy Hanička zdolala čtyři vína a já sedm piv, měli jsme tedy 11 bodů. O první místo se dělili Havlík se Zuzkou a Vojta s Katkou, kteří měli po 16 bodech! (na to bychom prostě museli víc trénovat) Nakonec nás všichni přeci jen chválili, jakou hospodu jsme našli, ač se někteří naivně domnívali, že jsme ji objevili náhodou. Co si to o nás myslí? Cestou do kempu, jsme objevili několik spících lidí v autech, tak jsme je všechny vzbudili.

 

  Den pátý, sobota: Český Krumlov – Zlatá Koruna

 

  Zatímco Soboťák s Vojtou opět přesunovali auta, my ostatní jsme hráli Scrabble (je to ta hra se slovy, i když se možná píše jinak). Hrál jsem s Haničkou a i když jsem to z počátku táhl spíše sám, ke konci se Hanička rozjela a když si tam konečně dala „úd“, byla k nezastavení. Nechali jsme tak ochlasty daleko za sebou, a od cvaknutí jsme se konečně dočkali dalšího prvenství.

  Pod jednou retardérkou Hanička objevila ve vodě tričko, ale jelikož jsem ho vylovil já, aspoň trochu jsem snížil svoje ztráty. Na Zámecké bylo jako vždy spousty národa a nechápu proč, ale opět jsem si musel zasinglovat (já bych věděla). Trochu to se mnou zaházelo, ale letos to mam 1:0.

  Cestou do Zlatky jsme tak nějak byli neustále blízko zásobovací lodě, až jsem při jedné vynucené zastávce při nastupování nic netušící Haničku vyklopil. Netvářila se dvakrát nadšeně, ale ten den měla zase něco na noze, takže jí to moc nepádlovalo, a byla tak už několikrát výchovně pocákána. No nic, Zlatka byla za rohem (za polem) tak jsme tam dosoulodili a opět přišel můj čas singlisty, a ač jsem to nelibě nesl, byl to Haničky dobrý tah (jak jinak). Pod retardérkou, jsem se totiž pokoušel otočit, a jak jsem se tak ohlídl, zda náhodou nenarazim do břehu, už jsem tam byl. (Takže jsem prohlásila, že už s Eggym, tim h…, nepojedu a nasedla na porcelán k Soboťákovi a Anetě, to bylo bezpečnější.) Dvě utvoření za tak krátkou dobu mě docela probraly, ale stejně maj ve Zlatce dost nerovnej kemp (a taky dost holej s velkou haldou země uprostřed a novym mostem)

  Chtěl jsem se trochu učit, než se vyřídí záležitost s auty, ale nějak jsem usnul, a když jsme pak šli večer kalit, nějak jsem se neprobral a šel tak poslední noc spát už v jedenáct. To mi aktivnější jedinci, jmenovitě Honza, Havlík a já, jsem to v tej hroznej zimě vydrželi až do tří. Přidal se k nám ještě jeden kytarista, takže jsme si střihli i pár starejch dobrejch trampskejch šlágrů, který Honza prostě nehraje.

 

Den šestý (poslední L), neděle: Zlatá Koruna – Plzeň

 

  Vstal jsem jako první s Renatou (každý z jiného stanu – a kdo vám to uvěří), což považuji za malý zázrak (vstát jako první nebo s Renatou?), ale ostatní se zřejmě vrátili poněkud později. Zašel jsem na snídani, kde jsem se se Zuzkou střídal v asi dvacetiminutový frontě, trochu tý hygieny a vyrazil do města sehnat Lukášovi turistickou známku a hlavně známku na pohled pro Syky, protože v Krumlově jsme to štěstí neměli. Aspoň v tom druhém se mi zadařilo, když už se mi ta milá paní v klášteře asi pět minut omlouvala, že jim turistický placky došly. Vrátil jsem se do kempu, kde nejenže všichni už vstaly, ale dokonce některé stany byli už rozezbořený. Na naše varování, že vodák před polednem je přízrak nikdo nebral ohledy, a tak jsme se museli asi hodinu prodírat šílenou zácpou a poté, co jsme dojeli ty, co vyjížděli dvě hodiny před náma, jsme se zastavili na Dívčáku a nechali se tak zase předjet. Poprvé v životě se mi tam nechtělo spát, a tak jsem se taky konečně na ten Dívčák dostal. Cestou jsme obdivovali kolosální práci, kterou odvedl místní potůček při povodních (ač si to Ivča moc přála, potok se přece jen jmenoval Křemžský a ne Kremžský).

  Na obdivování síly vody jsme ale měli ještě zbytek cesty. Hned za zatáčkou, na nás čekalo kamenité pole přes celou řeku. Nejdřív se před náma napůl utvořil Honza s Ivčou a poté, co jsme se rozhodli radši vystoupit a ušetřit loď, se za náma zcela utvořil Vojta s Katkou. Zapadl jsem po pás do vody, když jsem jim chytal pádlo. To víte, zásobovací loď, o ty se musíte obzvláště starat. Hledali jsme místo, kde nasedneme. „Kde nastoupíte?“ zeptala se Hanička Vojty. „Tady“ prohlásil Vojta sebevědomě a sotva jsme se otočili, už zase nechtěně vystupovali. Nechali jsme ty tvořily na místě a vyrazili za zbytkem. Jeli jsme celou dobu, koryto se v těch místech poněkud rozšířilo a zarovnalo, takže jsme místy dost drhli, ale mazat už nebylo čím. Hanička mě každou chvíli chválila, jak mi to pádlování jde (jinak bych ji totiž pokaždé, když přestala pádlovat, zlil – prostě přirozená autorita). Málem se mi ji taky podařilo vyměnit za jinýho háčka a basu piv, ale zničehožnic začala zuřivě pádlovat, takže se obchod nepodařilo uzavřít.

  V Boršově na mostě kropil nějaký chlápek most a každýho, kdo jel pod ním. Ač jsme se snažili být neviditelní, přesto si nás všiml, ale protože se mu zřejmě zalíbilo, jak Hanička ječí, na mě už se nedostalo.

  Při vystupování jsem zahučel po pás do vody, ale to už jsme začali řešit poměrně nepříjemnou věc a to, jak naskládat deset lidí s věcmi do dvou Felícií (jedna byla naštěstí kombi), protože se na nás Tesák vyflák a pohodlně s Renatou odfrčel pryč. Nakonec se nám to podařilo. V Budějovicích jsme pod jistým Haničky vedením našli otevřenou hospodu, poslali Katku vlakem do Prahy a zbytek cesty rozjímali za poslechu rádia Impuls a hitů typu: „Chtěl bych být víc, než přítel tvůj“

 

Den poté, pondělí dopoledne: Plzeň, UU306

 

  Tu zkoušku jsem udělal za jedna! J

vltavský vodácký studovny prostě nemaj chybuJ

 

Pozn.: Text psaný kurzívou jsou Haničky názory a připomínky (na což jistě pozorný čtenář přišel sám)